duševní slepota

Sobota v 15:09 | Angela |  verše
co je v
ničem
co není

co je nic
když nic
nemůže být
a kde
- když
neexistuje
nic

ve strachu
co tebou
skrz na
skrz rozežírá
cestu

a co
se vším
proč hledáme
vrcholy
když víme
- že končí vnitřní sebevraždou?
 

na který z těch laviček

27. září 2017 v 18:24 | Angela |  verše
na který z těch laviček
z těch roztroušenejch
laviček po celým
náměstí
jsem se poprvý dokázala
ztratit v ozvěnách
vlastního srdce a cizího
duševního smíchu

kdy necítila jsem
nic kromě beztvarýho
okamžiku a blednoucích
poblikávajících světel
aut a vánočních neonů
neviděla jsem
mráz všude kolem
těch dlažebních kostek
který zmizely v kruzích
v kruzích otázek a
poznání a vibrujících
hlasů a nohou
bez odpovědi

všechny ulice se zastavily
všichni lidi zmizeli
pod částečkami popela
novejch rozměrů a v dálce
se pořád ozýval smích
posměšnýho pochopení
kterej nikdo jinej neslyšel

a sněžilo
ale to už je jiná
lavička

nejen o 24. prosinci 2015


Snímky dýchající pevnou vazbou [recenze fotoknihy]

4. září 2017 v 21:19 | Angela |  střípkovník
Jako malá jsem si ráda prohlížela rodinná alba plná fotografií - úplně nejradši jsem měla snad ještě ty černobílé. Později se na ně čím dál víc zapomínalo a dnes už ani nevím, kam se všechna ta alba ztratila. Možná na ně pomalu dopadá prach, ale ty vzpomínky v nich stejně přetrvávají. Nedávno se mi díky firmě Saal-Digital povedlo získat 1200 korunový kupón na vytvoření vlastní fotoknihy a já, ve vidině toho, že dám svým fotografiím znovu pevnou vazbu, jsem se do toho s radostí pustila.
 


opilý verše

3. července 2017 v 17:15 | Angela |  verše
chci psát
opilý verše
v noci
a ráno
když jdu
spát
a probouzím se
s Tebou
i bez Tebe

beze slov
víš všechno
i v bezverší
chci psát
opilý verše
když prší
i když prší
dál

a beze slov
bez veršů
bez deštníku
víš -
že chci psát
opilý verše
a slyšet jenom
Tebe a mlčet
o souznění

Kouzla v prázdnotě

22. června 2017 v 16:54 | Angela |  střípkovník

Naše cesta směřovala k místu, které mě lákalo už od prvního pohledu - objevila jsem ho při občasném projíždění okolo kolejnic a pokaždé jsem se těšila až přijde ta správná příležitost, kdy ho konečně navštívím. Z venku vypadá budova na oko zachovale, kdyby nebylo rozbitých oken a sem tam chybějících dveří, z dálky by působila snad i využívaně.

Přibližujeme se a vnímáme opuštěnou atmosféru, se kterou do ticha promlouvá jen nedaleký vrzající strom a němé pohledy vlčích máků. To všechno jako by hromadně říkalo "Jen pojď dál..." a vyvracelo jakoukoli samotu.

Kam dál