opilý verše

3. července 2017 v 17:15 | Angela |  verše
chci psát
opilý verše
v noci
a ráno
když jdu
spát
a probouzím se
s Tebou
i bez Tebe

beze slov
víš všechno
i v bezverší
chci psát
opilý verše
když prší
i když prší
dál

a beze slov
bez veršů
bez deštníku
víš -
že chci psát
opilý verše
a slyšet jenom
Tebe a mlčet
o souznění
 

Kouzla v prázdnotě

22. června 2017 v 16:54 | Angela |  střípkovník

Naše cesta směřovala k místu, které mě lákalo už od prvního pohledu - objevila jsem ho při občasném projíždění okolo kolejnic a pokaždé jsem se těšila až přijde ta správná příležitost, kdy ho konečně navštívím. Z venku vypadá budova na oko zachovale, kdyby nebylo rozbitých oken a sem tam chybějících dveří, z dálky by působila snad i využívaně.

Přibližujeme se a vnímáme opuštěnou atmosféru, se kterou do ticha promlouvá jen nedaleký vrzající strom a němé pohledy vlčích máků. To všechno jako by hromadně říkalo "Jen pojď dál..." a vyvracelo jakoukoli samotu.

do kytek

6. června 2017 v 17:44 | Angela |  verše
květinové žalmy
svítí v ranních
rutinách a
radostně bolí
když násilně
otvírám
kopretiny spánků

co jeden lístek
- jedna myšlenka

dorostou?
neb jsem jen
sluncem
bez paprsků
(a co všechno v nich)
směřujících do kytek?
 


dotyk

23. března 2017 v 18:15 | Angela |  verše
zpomaluje a doutná
nic necítím
když nestojím
- přímo
v otevřenym ohni

jiskry / duše / nářky
vysypanejch
popelníků

a nedýchám jen
když se mě
- dotkne
žár šepotů
tvých řas

Obdobno

19. března 2017 v 19:33 | Angela |  střípkovník
Pořád ještě vzpomínám na podzimno. Sypanej čaj s citronem, vanilkový svíčky, dýně a příjemná ospalost. Nestačila jsem do rukou chytat čas a to byl ještě nevinně krotký. Nejvíce mi utkvělo v hlavě Polsko, zvláštní pocity z Osvětimi a příjemná atmosféra v Krakowě, kde jsou samé kostely a tlustí holubi. V pidi restauraci Krowarzyva jsem ochutnala burger, kterej se ničemu nevyrovná, a taky jsem utratila všechny peníze za cédéčka, kde jsme jich koupili tolik, že jsme dostali jedno navíc "speciálně na míru" od jakési rockové polské kapely.


Ke konci listopadu jsem konečně na živo mohla vidět Muchu, když hrála v jihlavském Bezvědomí. Bylo to pro mě něco neskutečnýho, atmosféra plná energie a bušícího srdce z používaných hlasivek. Hrála nejen "staré" písničky, ale i spoustu nových z alba Nána, které bezpochybně stojí za to a často zní v mých uších.


Kam dál