close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2014

2. Posedlost ohněm

19. června 2014 v 17:05 | Angela |  55 básní

Posedlost ohněm

Až se zas vrátíš
zpět pro svůj strach.
Zábrany ztratíš,
rozvíříš prach.

Měl jsi dveře zavřít
a zapomenout.
Snad raději zemřít
a zažít dobu jinou.

Okolo sebe zavřít
okna před strachem,
který se jevit
jenom s náznakem.

Zapálit louči
a v době uhořet.
Jenom štěstí
ti pomůže neshořet.

Zavřená okna
před štěstím.
Kouřová mračna,
prý je to šílenstvím.

Čekání na bolest
v zaprášeném koutě.
Čekání na čest,
až uvadne smrti poupě.

Nepodařená sebevražda

19. června 2014 v 17:02 | Angela |  verše

Nepodařená sebevražda

I.

Dívka prochází se sama,
černou nocí pod hvězdama.
Rozpálenou cigaretu,
otípá si o manžetu.

Starch ji dávno opustil,
má už jen svůj jasný cíl.
Míří k mostu na předměstí,
nezbylo ji žádné štěstí.

Nic nestojí jí v cestě,
za chvíli se bude máchat v řece.
Padá hvězda, dívka za ní
není jí to nic platný.

Řeka vypuštěná,
jenom měkké bahno.
Náhoda je blbec,
nejde to tak snadno.

II.

Prodírá se noční tmou,
stíny smrti za ní jdou.
Už zas prochází se sama,
černou nocí pod hvězdama.

Tentokrát je venku mráz,
hledá znovu vodní hráz.
Hledá, hledá, nenachází,
kolem řeky dál prochází.

Nechce dál znát tento svět,
opustí ho a to hned.
Míří k mostu na předměstí,
hledá to ztracené štěstí.

Bude druhý pokus platný,
nebo skončí znovu marný?
Na řece je přece led,
dost silný i na pohled.

Možná má rozbitý nos,
či zlomenou nohu.
V reálu se smrti nedostaví dost,
než dívka měla v plánu.

Žal

19. června 2014 v 16:58 | Angela |  verše

Žal

Dal jsi mi úsměv a srdce tím vzal,
v sobě teď skrývám velikej žal.
Vrať mi mé srdce, nuž zbývá mi hněv,
úsměv si ponechej, jen ne pro mě.

Nemůžu žít bez tvého úsměvu,
neztrácím svůj cit pro něhu.
Zato ty ze své strany preferuješ nevěru,
mé srdce puká, na to ti nevběhnu.

Nedávej do svého úsměvu živý smích,
doslova mě tím poblázníš.
Vběhnu ti do otevřené náruče
a už se nepustím, nedám se.

Nesmím se pustit, zůstanu...
nebo mi utečeš do davu.
Objevovat jiné srdce,
které nejdřív štěstím skáče
a potom dlouho žalem pláče.

Vzal jsi mi srdce, teď jsem chladná,
už ti nic nevěřím, nejsem vadná.
Nevnímám ten zlatý smích,
který mě dřív odzbrojil, je to hřích...

Nechci tu zůstat,
chci jí dál.
Při tom zapomínat,
na to, cos mi ukázal.

Nechoď mi na oči,
zrádče srdcí, srdcerváči!
Ty nejsi dárce orgánů,
jenom kradeš pro svou zábavu.

Budu dál žít bez srdce,
chladně, s žalem, neboj se!

Jenom škoda, že ho teď,
potřebuji jako krev.
Dát ho z lásky někomu,
koho vážně miluju!

Kruegrova báseň

19. června 2014 v 16:54 | Angela |  verše

Kruegrova báseň

Když sama jdu lesem,
otáčím se s děsem.
Všude samé nástrahy,
otáčím se na strany.

Bloudím sama, ztracená,
zděšná a zmatená.
Kdo se tady za mnou plíží?
duchové i netopýři.

Támle v houští za rohem,
čeká Krueger, s ním i sen.
Za chvíli mě dostane,
bude po mně, to snad ne!

Už slyším jeho výsměšný hlas,
říká: "Sakra už stůj! nemám čas!"

Vytahuji z kapsy nůž,
pokouším se vzbuditi,
stihnu to dřív,
než mě chytí?
Začínám se potiti.

V tom se ozve zvláštní zvuk,
a já něco uvidím.
Na proti mě otvírá se,
hrob Kruegrovy matky...

Amanda z něj vyleze,
naštvaně se rozhlíží.
"Co to synu zase děláš?
Zalez zpátky do hrobu!
Ještě jednou tě tu chytím,
udělám ti ostudu!"

Dvojbarevná duše

19. června 2014 v 16:51 | Angela |  verše

Dvojbarevná duše

Nevidím si do své duše,
říkám v mysli, jen tak suše.
Necítím šipky, potmě házené,
poletí do dálky, budou ztracené.

Duši mám rozdělenou
na dvě poloviny.
Kterou víc rozlehlou?
Neurčím bez příčiny.

Jedna strana povznesená,
bláznivá a přeštěstěná.
Najde se v ní spoustu věcí,
uzamčených jako v kleci.

Temná stránka mojí duše,
za mnou stále v zádech kluše.
Hádá se furt s mojí věrnou,
stranou světla povznesenou.

Necítím hroty letících šipek,
ani když dopadnou...
Asi zasáhly tu stránku světlou,
nárazům odolnou.

Není to známka slabosti temnoty,
neztrácí žádné hodnoty.
Možná má jiné vlastnosti,
ale i jisté krásnosti.

Balada ztracených duší

19. června 2014 v 16:48 | Angela |  verše

Balada ztracených duší

Tělo bez duše bloudí krajem,
ztracené mezi stromy, mezi krutým hájem.
S nepřítomným výrazem ve tváři,
ponuře hledá, však se nedaří.

Zraněné duše v koutě trpí,
bylo by lepší skončit smrtí.
Čekají na těla, až se jim vrátí,
než holou smrtí se v prachu sklátí.

Obě strany ztratily kontakt,
nic je už nedokáže nadobro spoutat.
Ten krutý trest budou si odbývat,
s horlivým umíněním, že vrátí se čas zpívat.

Duše zhřešily proti pravidlům,
odsouzení přišlo následně, tváří k záhybům.
V životě nenajdou si cestu ke svým tělům,
nikdy nebudou blíž ke svým nositelům.

Mizí světlo slunce, víří se prach,
v hlubinách duše nastává strach.
Začíná noc, odbíjí půlnoc,
ve tmě se nenajde ztracená pomoc.

Všude je ticho, nezpívají černí ptáci,
odsouzené duše nekalý trest právě splácí.
Není vidět na krok, nesvítí měsíc,
ztracené duše do dálky hledíc.

Kde jsi? Ach bože, kde jsi?!
Ozývá se z hrdla křik.
Nenechej mě na pospas. Kde jsi?
Bůh, ten už je dávno pryč.

Duše trpí čím dál víc,
trpí za spáchaný hřích.
Bez těla jsou v nevýhodě,
v smrti nepřející nepohodě.

Nikdy nespatří světlo smrti,
ani dálnici do pekel.
Celý nesmrtelný život prožijí v kruté změti,
bloudící však bez těl.

Až půjdete kolem hřbitova,
všimněte si tmavých oblaků.
Zrak váš se k nim přímo přiková,
k změti duší, k černým přízrakům.

Nejsou vítáni ve svém těle,
v pekle též jsou nepřátelé.
O nebi řeč nikdy nebyla,
brána se sama zavřela.

Duše navždycky tiše bloudí,
přejte jim ať nezabloudí.
Trpí v koutě, radš by smrtí,
tož právě to... nic je neusmrtí.

Duha

19. června 2014 v 16:46 | Angela |  verše

Duha

​Slyším zvuky hromů,
hlasité údery blesků.
Zuřivé kapky deště
padají na střechy domů.
Zlomek vteřiny ještě,
až spadnou dolů.

Stojím za oknem,
v zajetí šera.
Hledím přímo ven,
stejně jak včera.
Čekám na duhové znamení,
přec to, co mě v vílu promění.

Obloha se rozedňuje,
duha mraky prosakuje.
Na nic nečekám,
vybíhám ze dveří.
Strach z temnoty zanechám,
nikdo mi nevěří.

Poslední kapky ve vlasech,
třpytí se, vracejí mi dech.
Vítr mi vlaje do tváře,
i přes chlad vidím do záře.
Slepost ve vroucích barvách,
blížím se, ač v hloubi se zdráhám.

Ten naivní pocit blaženosti,
mizí až je to k zlosti.
Toužím najít konec duhy,
nejsem ani na začátku.
To je ten střípek pravdy,
nespatřím oslňující krásu.

Nejsem jako ostatní,
netoužím po pokladu.
Čekám až se mi sen splní,
k nádherné duze dojdu.
Už to, že ji spatřím jen,
bude pro mě pokladem.

Pravda

19. června 2014 v 16:40 | Angela |  verše

Pravda

Tam, kde v dálce stromy šeptají,
stíny zrady podklad hledají.
Hledají pravdu, té se lidé bojí,
už jsou blíže, tohle neustojí.

Je hodně daleko,
ve ztracené dáli.
Štěstí už uteklo,
šeptají skály.

Vydala se na souboj,
lež však vyhrává.
Jen se jí neboj,
pravda zůstává.

V malé skulince ve zdi,
na papír tužkou ji kresli.
Daleko bychom nešli,
bez ní, jediné hvězdy.

Cesta

19. června 2014 v 16:37 | Angela |  verše

Cesta

Ztrácím se na cestě
plné nástrah.
Zuřivé kapky deště
sází na postrach.​

Ztrácím se v dešti,
vidím jen mlhu.
Mám střepy v srdci
a neznám cestu.

Kam mě nohy ponesou
a srdce​ ​zavede.
Na cestě střepy jsou
a růže nekvete.

Zaryjí se mi do kůže,
nikdo mi nepomůže.
Stát na rozcestí
nedává štěstí.

Jak těžké rozhodnutí,
najít správnou cestu.
Nálada se ztratí,
do útrap klesnu.

Jsem ovšem silná,
poznám pravý směr.
Situace bývá těžká,
chce to jít za svým snem.​

Vzpomínky zůstanou

19. června 2014 v 16:35 | Angela |  verše

Vzpomínky zůstanou

Už zas se touláš
ve svém trápení.
Pořád jen doufáš,
nic se však nezmění.

Noc obklopila mlha,
nestačí jenom slova.
Houpačka větrem se houpá,
proč já byla jen tak hloupá?

Škoda všech slov,
stačí vzpomínky.
Dopisních papírů stoh,
sepsány podmínky.

Všechno jednou končí,
prý nové začíná.
Budu stále ten tvor noční,
který jenom vzpomíná.