close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2014

Opuštěný strom

19. června 2014 v 16:32 | Angela |  verše

Opuštěný strom

Myšlenky vykřičím do prázdna,
nebudu si hrát na blázna.
Stejně jím nastálo jsem,
není to jenom sen.

Cítím se jak opuštěný strom,
do kterého udeřil hrom.
Stále čekám na zázrak,
ten nechce se ve světle ukázat.

Proč nad osudem zoufat,
chce to jít... a doufat.
Všechno zlé je k něčemu dobré,
neboj se... vrátím se k tobě.

Navenek veselá, i v myšlenkách,
jenom hloubka duše se ozývá.
Na ztrátě časových výčitkách,
tohle zmatek se nazývá.

Vrátit se k opuštěnému stromu,
hlavně nebýt sama.
Opustit zahradu cizího domu,
usnout na louce pod hvězdama.

I takový strom může se cítit opuštěn,
přestože je spolu s přírodou.
Jen se třeba cítí vyhoštěn,
v myšlenkách se svobodou.

Konec

19. června 2014 v 16:30 | Angela |  verše

Konec

Všechno už končí,
přichází temno.
Tvůj výraz v tváři
začíná blednout.

Všechny vzpomínky
náhle se vybaví.
Sen šťastné rodinky
se jen tak nespraví.

Hodiny tikají,
světélka blikají.
Tma zbyla jediná,
krásná a nevinná.

Všechno se v temnotě ztrácí,
kolem nich létají ptáci.
Není cesty zpět,
nepokvete živý květ.

Dívám se do té bledé tváře,
jak se z ní ztrácí života záře.
Usínají stromy smrtí pohlcené,
i nebe není nedotčené.

Krev vytékající z úst,
stéká... rychle a pomalu.
Neslyšíš trávu trávu růst,
jen vlastní popravu.

Hušení v uších,
zděšené výkřiky.
Vzkříšení duší?
Jen ticho navěky.

Potom už nic...
temnota...
samota...
klid...

...
...
...

Rakev

19. června 2014 v 16:27 | Angela |  verše

Rakev

Zůstat v životě záhrobí,
ten klid člověku vyhoví.
Rakev ve tvaru kvádru,
bílou, tak jako sádru...

Potříštěná krví
s červenými růžemi,
takovou má dítě štěstěny.
V prachu se jeví...

Posypaná lístky bílé lilie,
tak se má člověk, který v ní uhnije.
Je mu to jedno, už nežije,
s hlínou skvěle si užije.

Plačící okolí
jen vzteku vyhoví.
Nevrátit se zpět,
být pro pohled.

Nestojím o divné pazvuky,
ležím si jen tak bez ruky.
Lidi, jen prosím neplačte,
dějí se věci zázračné.

Jenom sama v koutě stála,
opodál pak hudba hrála.
Bílá, částečně červená,
lístky pokrytě oděná.

Vidět ji z pohledu ducha,
vznášet se nad oltářem.
Zvuk pláče mi dolehne do ucha,
radši být pod polštářem.

Jenom sen připomínající realitu,
vrací se stále do úkrytu
mé mysli bez ostychu.

Stejně tam stála...
To je ta pravda...

Lidská mysl

19. června 2014 v 16:24 | Angela |  verše

Lidská mysl

Pavučina utkaná
z tisíců vláken.
Hluboce rozsáhlá
rostoucí před zrakem.

Mozaika složená
z tisíců dílků.
Praskajíc za těžkých časů,
chce být víc slepená.

Pampeliška kouzelná
s tisíci hmýříček.
kapka slzy stéká
zpod víček.

Růže červená
s tisíci trny.
Zakopává na louce
o travnaté drny.

Složitá, jako nikdy dřív,
až takto může být.
Střípky mozaiky střídají
svoji barvu potají.

Kdy přijdou najevo trny,
kdy se objeví nevítané změny?
Neudává to jenom čas,
co je v nás...

Zmatenost střídá smutek,
kam zmizel dobrý skutek?
Prostě se sbalil a utek,
není tu ani ten zbytek.

Veselost střídá deprese,
kam nás náš osud ponese?
I takhle přemýšlí mysl
ztracená, hledá smysl.

Smysl hledá
a bude hledat dál.
Nevěří, že najde,
že k tomu dojde.

Složitost hraje
roli hlavní.
Lidská mysl dále zraje,
však není spoléhání.

Raněný anděl

19. června 2014 v 16:22 | Angela |  verše

Raněný anděl

Zraněná křídla
strážných andělů.
Uvadlá pírka
padají na podlahu.

Hroty šípů
pronikly přes kůži.
Pírka padají,
jak lístky na růži.

Jak ostré trny
pod stínem luny.
Krev stéká v potůčcích
po bílých lalůčcích.

Jak krajka
bělostná,
andělská bajka
milostná.

Voda se zbarvuje
do ruda.
V hlubinách maluje
červená odrůda.

Bezvládné tělo
pluje po vodě.
Zářící světlo...
Křídla po nehodě...

4. Už přicházejí

19. června 2014 v 16:19 | Angela |  Project about half-minute horrors

Pochmurná atmosféra pokrývala každičký kout okolí a ve vzduchu se vířil tmavý opar. Přišli a zničili vše, co se jim postavilo do cesty. Nezbylo nic, jenom bída, rozhořčení a strach. Nalezli se i tací, kteří se snažili něco udělat, avšak zbytečně. Nedopadli dobře.

Nikdo nevěděl o koho se jedná, byli to jen tmavé postavy v kápích, kterým nebylo vidět do tváře. Nikdo to nevěděl, ale každý poznal, že přinášejí zlo a je lepší se jim vyhýbat.

Stál jsem a čekal na svůj čas. Na čas, kdy přijdou a já se stanu jedním z nich. Budu bloudit světem jako černý přízrak a nahánět lidem strach. Kéž bych mohl zemřít. Kéž by existovala ta možnost, o přeživších jsou jenom zvěsti. Nevede cesta ven.

***

Jako opařený, neschopný pohybu, jsem se ztrácel mezi davem, který běžel proti mě. Volali na mě, prosili a panikařili. Nevnímal jsem. Ať se navzájem třeba ušlapou.

"Už přicházejí!" Ozýval se hlasitý křik. A já pořád čekal. Někdo se mě pokoušel táhnout za sebou, ale o to nestojím. Prudce se oháním rukama, jen ať toho nechají, stejně je nemožné se tomu vyhnout.

Volá i druhá strana, chtějí mě mezi sebe, udělám všechno co budou chtít. Chlad a temnota oslňuje pustý kraj. Jako bych ztrácel vědomí, vím, že čas nadešel. Natahuji ruce, třesou se strachem, černá postava mě sráží k zemi.

Hlasitý výkřik. Asi můj?

Probouzím se z transu, ale už je pozdě.

1. Chůva

19. června 2014 v 16:11 | Angela |  Project about half-minute horrors

Vešel do malého pokoje a hledal. Nevěděl co, možná šel jen za podezřelým pocitem a snažil se zbavit se strachu. V místnosti bylo šero a klid. Hrobové ticho. Narušovalo jej jenom praskání parket pod opatrnými kroky a tikání hodin.

Zastavil se u okna a hleděl do tmavé noci. Najednou uslyšel tiché zaskřípání. Otočil se. Nic. Pořád stejné šero. Pohledem zavadil o špinavý stůl. Konkrétně na list papíru, který na něm ležel. Byl popsaný červenou fixou. Nebo tuší? Nebo krví.

Project about half-minute horrors

19. června 2014 v 16:09 | Angela |  Project about half-minute horrors
Projekt pořádá Ewiline.


1| Chůva
2| Lidská Zoo
3| Sněz nebo budeš sněden
4| Přicházejí...
5| Opuštěné děti
6| Virus Colonna.10zex
7| Výtah číslo 92
8| Poslední dům nalevo
9| Pavoučí královna - Lidská pavučina
10| Mami, co je pod postelí?
11| Hra "V zajetí"
12| Figurína
13| Volné téma
14| Velcí se tmy nebojí
15| Pitevna na Hell street
16| Klaustrofobie
17| Hranice snů
18| Nejhorší noční můra
19| Závoj Mary Stretfordové
20| Klíč ke smrti
21| Restaurace na 9 Avanue
22| Náhradník
23| Jeníček a Mařenka - Sladká smrt
24| Hon na krev
25| Bez kůže pojdeš
26| Halucinace
27| Na lince je vrah
28| Kousnutí
29| Továrna na šílenství
30| Telefonát

Vánoční anděl

19. června 2014 v 16:04 | Angela

Vánoční anděl

Kráčela zasněženým uličkami s hlavou v oblacích a nepřítomným výrazem. Opět tu byl čas vánoc, čas, kdy jsou všechny rodiny pohromadě a užívají si zimy a společných chvil.

Bělostný sníh jí křupal pod nohama a další vločky padaly na zem. Okolo pokřikovaly děti, které hrály koulovanou nebo sjížděly kopce na saních. S některými dováděli i rodiče. Dívka začala se slzami v očích vzpomínat na to, že ještě před pár lety tomu tak bylo i u nich. Dokud...

Přes slzy neviděla na cestu, všechno bylo zamlžené v bílém stínu. Posadila se na lavičku nedaleko lesa a hleděla do prázdna. Jak tak hleděla k zemi, pohled jí zabloudil i k lesu, občas měla pocit, že se mezi stromy s bílou přikrývkou něco mihne, ale přikládala to k tomu, že přes slzy vidí rozmazaně.

Radši změnila směr pohledu, ale od toho místa nemohla odtrhnout oči. Bylo to bílé, ale ne sníh, i když ho to připomínalo. Akorát, že na sněhu. Nedokázala a ani tomu věřit nechtěla, že se za stromem skrývá anděl s nádhernými křídly. Přitom v to i bláhově doufala.

Pomalu se zvedla s rozhodnutím prozkoumat les, ale než se k místu vydala, křídla za stromem se napřímila. Lekla se a čekala... Ještě více se lekla po vynoření okřídlené postavy. Chvíli si jen tak hleděli do očí a trvalo dlouho, než jeden z nich promluvil.

"Ahoj, Marian." Promluvil svým sametovým hlasem.

"Ehm... Ta- Tati?!" Odpověděla ohromeně. Jsi... jsi..."

"Ano, jsem to já, moje holčičko."

"Jak... Jak je to možné? Ty máš..."

"Křídla? Ano, jsem anděl. Tvůj strážný anděl..."

"Strážný? A proč jsi nepřišel už dřív?"

"Já... jsem nemohl, nemohu tu být ani teď, ale nešlo se dívat na to, jak se trápíš. Ubližuje mi to."

"A zůstaneš tu se mnou?" Znovu se jí hrnuly slzy do očí.

"Holčičko, moje holčičko, vždyť víš, že nemohu. Přišel jsem ti jenom říct, abys byla silná, zvládneš to, musíš věřit. Věř ve mně, ale hlavně v sebe. Zvládneš to..."

"Ale tati! Počkej..." Vykřikla.

"Slečno, jste v pořádku?" Otázal se náhodný kolemjdoucí.

"Ach, ano." Odpověděla a hleděla do prázdna na svého strážného anděla, tedy na místo, kde se předtím nacházel. Zmizel tak, jako se objevil.

Nevšímala si postaršího pána, který na ni pořád zvláštně zíral a rozběhla se domů. Běžela okolo tržiště, kde prodávali postříbřené jmelí a svíčky ve tvarů dýní a vánočních stromečků. Uvědomila si, že ani žádný pořádný domov nemá, bez otce..

Ale musí věřit, prostě musí. Vyzula si boty a shodila kabát na zem. Vyběhla schody do pokoje, z poličky vytáhla starou plyšovou zebru, která byla právě dárkem od něj. Otevřela okno a hleděla do chladné noci. Čekala až spadne hvězda, aby si mohla něco přát a doufala, že zahlédne aspoň kousek blýskavých křídel.

Němé výkřiky

19. června 2014 v 14:46 | Angela |  verše

Němé výkřiky

Vřískoty zoufalství
do ticha tmy.
Nechej je splynout
mezi záblesky světla.

Nádech, výdech,
hlasitý křik
s doufáním
v záchranu.

A znovu,
stále dokola.
Naléhavé volání
o pomoc.

Jediná víra,
v to, co tě zachrání.
Snaž se, víc,
pořád jen křič!
Křič! Křič!

A pomoc nepřichází,
strnulost samoty.
V kleci se rozléhají
němé výkřiky.