Když mi bylo pět

18. června 2014 v 17:34 | Angela |  verše
Myslela jsem, že na aktuální téma týdne nebudu mít žádné nápady, ale potom se mi vybavila vzpomínka z dětství, jak stojím před barákem, kde jsme dříve bydleli a v trávě pletu věnec z pampelišek, nevím proč, ale nemůžu ji teď vyhnat z hlavy. Je to jiná básnička než většinou píši, řekněme taková zláštní, vyvolává ve mně další vzpomínky a pocity. Nevím, jestli se vám bude líbit. Také se mi vybavila tato fotka z procházky, která se k tomu hodí.

Když mi bylo pět

Když mi bylo pět,
představovala jsem si,
jak mi k nohám padne svět.
V trávě hledala jsem žlutý květ,
mezi pampeliškovými věnci,
ze snů nevracela jsem se zpět.

Kde jsou ty časy bez starosti,
plné očekávání a snů,
jež postupně zmizely,
jako pampelišky odplouvající
po divoké vodě.

Jsou pouhou vzpomínkou,
která se vrací s úsměvem
i bolestí z nenávratna.

Realita pro mě byla zlá,
bleděmodrá oblaka rájem.
Chtěla jsem v koutě stát,
o okolní svět nejevit zájem.

Ztratila jsem křídla.
Trhají se a chtějí zpět
bláhovou představu,
jak mi bude patřit svět.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama