Kruegrova báseň
Když sama jdu lesem,
otáčím se s děsem.
Všude samé nástrahy,
otáčím se na strany.
Bloudím sama, ztracená,
zděšná a zmatená.
Kdo se tady za mnou plíží?
duchové i netopýři.
Támle v houští za rohem,
čeká Krueger, s ním i sen.
Za chvíli mě dostane,
bude po mně, to snad ne!
Už slyším jeho výsměšný hlas,
říká: "Sakra už stůj! nemám čas!"
Vytahuji z kapsy nůž,
pokouším se vzbuditi,
stihnu to dřív,
než mě chytí?
Začínám se potiti.
V tom se ozve zvláštní zvuk,
a já něco uvidím.
Na proti mě otvírá se,
hrob Kruegrovy matky...
Amanda z něj vyleze,
naštvaně se rozhlíží.
"Co to synu zase děláš?
Zalez zpátky do hrobu!
Ještě jednou tě tu chytím,
udělám ti ostudu!"

