Recenze - Loď mezi hvězdami

18. června 2014 v 16:04 | Angela |  o knihách

Autor: Beth Revisová
Originální název: Across the Universe
Série: Loď mezi hvězdami
Nakladatelství: Cooboo (2012)
Počet stran: 360
Počet kapitol: 81

Anotace: Sedmnáctiletá Amy se přidala ke svým rodičům coby "zmrazený pasažér" na vesmírné lodi Universum a čekala, že se probere na nové planetě o tři sta let později. Nemohla tušit, že její spánek skončí o padesát let dříve a ona se octne ve zcela novém světě mezi hvězdami, ve světě, který si žije podle vlastních pravidel.


Stručný popis děje: Příběh se odehrává (až na 1. kapitolu) na kosmické lodi Universum. Amy se nejdříve rozhoduje, jestli má opustit zemi a nechat se zmrazit a přejít do kryospánku, nebo zůstat. Je to pro ni těžké, ale nakonec zvítězí touha být s rodiči. Pocity Amy v mrazícím boxu jsou hodně sklíčené, moc se mi líbilo, jak byly popsány.

Později (právě o padesát let dříve) Amy někdo nechá rozmrazit a ona se tak ocitne se v podstatě jiném "světě". Se Synem (který se připravuje na funkci Otce) a Harleym řeší různé záhady ohledně rozmrazování - vraždění lidí na kryo palubě a Epidemie.

Konec má rychlý spád, dostal mě snad nejvíce. Vyjasní se spoustu věcí a na spoustu věcí se začnete také ptát. Jsem ráda, že Amy Synovi odpustí.

Kapitoly se střídají v pohledech Amy a Syna. Poutavé je, že je příběh psaný v 1. osobě, docela brzy jsem se do knihy zabrala. Styl psaní B. Revisové je vážně báječný.

Ukázka: Něco slyším.
Skřípot. Dvířka mé malé márnice jsou dokořán, někdo je otevřel. Už tu není taková tma, mezi zalepenými víčky vidím náznak světla a teď něco nebo někdo vytahuje mou skleněnou rakev ven.
Víko se zvedne. Ve zmrzlém břiše mám pocit, jako by mě někdo houpal na houpačce, a snažím se toho pocitu a přesvědčuju se, že je skutečný. Vážně to víko odklopili? Skrz led slyším - slyším! - zastřené zvuky hovoru. Čím dál hlasitější! To, co slyším, nejsou jen vibrace ledu, ale zvuky. Mluví tu lidé!
"Ještě trochu," řekne hlas, který mi připomene Eda.
"Ten led rychle taje."
"To ten - " Zbytek nezachytím, ozve se hlasité zafičení.
Zaplaví mě pocit tepla, poprvé za tři sta jeden rok cítím teplo. Ne mráz, ale mravenčení, co lechtá nervová zakončení v mé kůži a zaplavuje mě pocitem, se kterým jsem se už v duchu rozloučila navždy. Teplo!
"Proč se ještě nepohnula?" promluví znovu první hlas. Už nezní jako drsný, lhostejný Ed, ale jako milejší Hassan.
"Přidej gel." Něco mi vtírají do kůže. Uvědomím si, že se mě teprve za tři století někdo dotýká. Jemné ruce masírují mé studené maso gelem, který mi připomíná hřejivou mast, kterou jsem si mazala koleno, když jsem si ho v prváku zranila při běžeckém závodě. Samým štěstím se snad rozskočím.
A pak mi dojde, že se nemůžu usmát.
"Nefunguje to," řekne ten laskavý hlas. Zní teď smutně. Poraženecky.
"Zkus-"
"Ne, podívej, ani nedýchá."
Ticho.
Nutím plíce k nádechu, nutím hrudník stoupat a klesat v rytmu života.
Něco studeného - už nikdy nechci cítit nic studeného - se mi tiskne nad levé prso.
"Netluče."
Veškerou vůli soustředím na své srdce - bij, sakra! Bij! Ale jak poručit srdci, aby tlouklo? Sotva bych mu měla poručit, aby netlouklo, než mě zmrazili.
"Počkáme?"
Ano! ANO! Počkejte - já se vzbudím. Jen mě nechce roztát a já zase povstanu z ledu a budu žít. Budu váš ledový fénix. Jen mi dejte šanci!
"Ne-e."
Ústa.Vše, co mám v sobě, soustředím na svá ústa. Pohněte sebou, rty! Mluvte, křičte - ječte!
"Šoupni ji zpátky."
Stůl se prohne pod tíhou víka, které se nade mnou zase zavře. A mně se zhoupne žaludek, když mě strčí zpátky dovnitř.
Dveře se zaklapnou.
Chci křičet, ale nejde to.
Protože se nic z toho nestalo.
Jen další noční můra.
(Pohled Amy, 7. kapitola)

Moje pocity: Už dlouho jsem po knihovně sháněla tuto knihu, vážně to vypadalo, že ji tam nemají, ale přibližně před měsícem se stal zázrak a já ji našla. Nevěděla jsem, co od ní čekat, všichni okolo mě ji pořád vychvalovali a já si říkala: "Vážně je tak úžasná?"

Nejdřív jsem myslela, že mne nebude moc bavit a po pár kapitolách jsem ji odložila (teď se ptám: "Proč?"). Potom jsem na ni téměř zapomněla, ale včera jsem volala do knihovny o prodloužení a paní knihovnice mi připomněla, že jsou na ni tři rezervy, a tak ji musím co nejdřív vrátit. Dala jsem si na její čtení 2. šanci.

Hned jsem tedy začala číst. Nejdřív mi vadilo tak časné střídání pohledů a pořád jsem si říkala, co je na té knize tak úžasného, ale když jsem se do ní zabrala, už jsem se nedokázala odtrhnout. Každý řádek jsem hltala jedním dechem, ale stále jsem ještě čekala na něco… prostě jsem věděla, že se něco stane.

Okamžitě jsem se zamilovala do Harleyho. Ke konci to pro mě byl šok, zírala jsem s otevřenou pusou. Harley je prostě úžasný. Právě ke konci jsem tuto knihu začala zbožňovat (to už mnohem dřív, ale snad víte, jak to myslím). Ještě před několika kapitolami bych knihu ohodnotila trošku hůře, ale ten konec to změnil.

Jsem hrozně moc ráda, že jsem si knihu nakonec přečetla, vůbec toho nelituji a všem ji doporučuji! I když s knihami bývám hodně pozadu, takže ji už beztak máte přečtenou. :D

Hodnocení: Knihu hodnotím velmi kladně, mile mě překvapila. Těším se, až si půjčím a přečtu pokračování, určitě se mám na c těšit. Hodnotím ji tedy co nejlépe.

10/10
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama