Vánoční anděl

19. června 2014 v 16:04 | Angela

Vánoční anděl

Kráčela zasněženým uličkami s hlavou v oblacích a nepřítomným výrazem. Opět tu byl čas vánoc, čas, kdy jsou všechny rodiny pohromadě a užívají si zimy a společných chvil.

Bělostný sníh jí křupal pod nohama a další vločky padaly na zem. Okolo pokřikovaly děti, které hrály koulovanou nebo sjížděly kopce na saních. S některými dováděli i rodiče. Dívka začala se slzami v očích vzpomínat na to, že ještě před pár lety tomu tak bylo i u nich. Dokud...

Přes slzy neviděla na cestu, všechno bylo zamlžené v bílém stínu. Posadila se na lavičku nedaleko lesa a hleděla do prázdna. Jak tak hleděla k zemi, pohled jí zabloudil i k lesu, občas měla pocit, že se mezi stromy s bílou přikrývkou něco mihne, ale přikládala to k tomu, že přes slzy vidí rozmazaně.

Radši změnila směr pohledu, ale od toho místa nemohla odtrhnout oči. Bylo to bílé, ale ne sníh, i když ho to připomínalo. Akorát, že na sněhu. Nedokázala a ani tomu věřit nechtěla, že se za stromem skrývá anděl s nádhernými křídly. Přitom v to i bláhově doufala.

Pomalu se zvedla s rozhodnutím prozkoumat les, ale než se k místu vydala, křídla za stromem se napřímila. Lekla se a čekala... Ještě více se lekla po vynoření okřídlené postavy. Chvíli si jen tak hleděli do očí a trvalo dlouho, než jeden z nich promluvil.

"Ahoj, Marian." Promluvil svým sametovým hlasem.

"Ehm... Ta- Tati?!" Odpověděla ohromeně. Jsi... jsi..."

"Ano, jsem to já, moje holčičko."

"Jak... Jak je to možné? Ty máš..."

"Křídla? Ano, jsem anděl. Tvůj strážný anděl..."

"Strážný? A proč jsi nepřišel už dřív?"

"Já... jsem nemohl, nemohu tu být ani teď, ale nešlo se dívat na to, jak se trápíš. Ubližuje mi to."

"A zůstaneš tu se mnou?" Znovu se jí hrnuly slzy do očí.

"Holčičko, moje holčičko, vždyť víš, že nemohu. Přišel jsem ti jenom říct, abys byla silná, zvládneš to, musíš věřit. Věř ve mně, ale hlavně v sebe. Zvládneš to..."

"Ale tati! Počkej..." Vykřikla.

"Slečno, jste v pořádku?" Otázal se náhodný kolemjdoucí.

"Ach, ano." Odpověděla a hleděla do prázdna na svého strážného anděla, tedy na místo, kde se předtím nacházel. Zmizel tak, jako se objevil.

Nevšímala si postaršího pána, který na ni pořád zvláštně zíral a rozběhla se domů. Běžela okolo tržiště, kde prodávali postříbřené jmelí a svíčky ve tvarů dýní a vánočních stromečků. Uvědomila si, že ani žádný pořádný domov nemá, bez otce..

Ale musí věřit, prostě musí. Vyzula si boty a shodila kabát na zem. Vyběhla schody do pokoje, z poličky vytáhla starou plyšovou zebru, která byla právě dárkem od něj. Otevřela okno a hleděla do chladné noci. Čekala až spadne hvězda, aby si mohla něco přát a doufala, že zahlédne aspoň kousek blýskavých křídel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 19. června 2014 v 19:02 | Reagovat

Páni, dojímavý příběh :)

2 little-calla little-calla | Web | 6. července 2014 v 21:04 | Reagovat

Krásný příběh, sice smutný, ale svým způsobem zajímavý :)

3 Wladka Wladka | Web | 15. června 2015 v 17:16 | Reagovat

smutne, ale krasne :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama