Žár zelených očí - 11. kapitola

20. června 2014 v 15:23 | Angela |  Žár zelených očí
Psáno Ilonkou.

Jedenáctá kapitola

"Pamatuješ si náš plán?" zeptala jsem se Johna, abych se rozptýlila a zkontrolovala, že plán sedí. Všechno muselo být dokonalé. Jedna chyba a já bych se okamžitě vrátila zpátky do toho blázince. A to opravdu nechci.

"Jistě, šéfe. Řekla jsi mi ho už nejmíň stokrát." Zasmál se John. Měl hezký smích. Vlastně byl celý takový hezký, když jsem ho teď pozorovala v autě. Ale to neměnilo nic na tom, že plán musel sedět.


"No tak mi ho řekni, pro jistotu." Naléhala jsem.

John si slyšitelně povzdechl. Kdyby mohl, nejspíš by protočil oči, ale urputně se soustředil na řízení. Teď by úplně každý poznal, že John nemá řidičák. Volant svíral tak křečovitě, že se divím, že ho ty ruce nebolí. Na pedály dupal a auto sebou každým okamžikem trhlo.

"Dojedeme k policejní stanici, která je před koncem města. Zastavíme na rohu, tak abys na budovu viděla, ale dostatečně daleko, abychom v nutnosti mohly ujet a to by přímo před budovou nešlo. Potom půjdu dovnitř, všechno jim vysvětlím. Pokud mi budou věřit, bude to super, a pokud ne, tak přivedu tebe. Ty jim to vysvětlíš znovu a určitě je přesvědčíme. A jestli ne, tak utečeme." Odříkal John z paměti.

Ano, tohle byl náš dokonalý plán. Vím, že má pár trhlin, ale nic jiného jsme tak rychle nevymysleli. Hlavně je John musí dobře přesvědčit, aby ho neodvezli do blázince a mě zpátky za těmi psychopaty.

Nejhorší na tom všem bylo, že já vlastně nemohla nic dělat. Všechno leželo na Johnových bedrech a jeho schopnosti diplomacie. Ale jestli je přesvědčí tak rychle jako mě, tak by v tom neměl být problém.

"Super, doufám, že je hned přesvědčíš. I když ta historka zní velmi nepravděpodobně." Povzdychla jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli jeho přesvědčování bude dost dobré na to, aby přesvědčil policii o takové skoro absurdní věci. Kdybych to nezažila, sama bych tomu nejspíš nevěřila.

Projížděli jsme městem rychlostí chůze, protože John se neodvážil jet rychleji. Kdybych vystoupila, určitě bych tam byla dřív. Lidé okolo na nás koukali. V těchto místech moc aut nejezdí, a když už, tak jen rychle projedou. A my si tu jedeme jako šneci. Vůbec se nedivím, že na Nás tak zírají, div nemají otevřenou pusu.

"Nemohl bys trochu přidat?" zeptala jsem se naléhavě.

"Jestli nechceš skončit někde v příkopu, tak ne." Zabručel.

Naštěstí jsme už byli nedaleko od místní policejní stanice, takže nemělo moc cenu se s ním dohadovat. Jen jsem mlčela a čekala, až dojede k cíli.

Zatočili jsme za poslední roh a stanice byla na dohled. John přibrzdil ještě víc a zajel ke kraji silnice. Mezi dvě auta, aby nás nebyla moc vidět. Vypl motor a v autě nastalo ticho. Ve vzduchu bylo cítit napětí a ještě něco. Něco, co jsem nedokázala přesně určit.

John se ke mně natočil a naše obličeje se k sobě přiblížily. Cítila jsem jeho osobitou vůni. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na mých tvářích. Chtěla jsem se odtáhnout, ale jako by mě očima držel na místě. Nemohla jsem se hnout.

Nějaký hlas v mé hlavě mi našeptával, ať ho políbím. Dorážel na mě a já si uvědomila, že bych to udělala velice ráda. Třeba se právě chystá to udělat. Třeba mě opravdu políbí. Celá nadšená jsem zůstávala na místě a čekala.

John pomalu zvedl ruku a pohladil mě lehce po tváři. Jeho dotek byl jako peříčko, a přesto mě po něm tváře celé hořely. Chtěla jsem, aby mě pohladil znovu. A znovu. Anebo, ať už mě konečně políbí. Naklonila jsem se ještě trochu dopředu, těsně k jeho rtům.

Vzápětí však John ucukl a vyšel z auta. Sklesle jsem se opřela do opěradla. Zase jsem to pěkně zvorala. Jak jsem si sakra mohla myslet, že by mě chtěl políbit? Já husa hloupá. Připadala jsem si jako úplný idiot. Vždyť se mu teď nebudu moct podívat do očí! Sakra, sakra, sakra!

V zápalu neštvanosti jsem pěstí bouchla do palubní desky přede mnou. To jsem neměla dělat. Hned po nárazu mou rukou projel třes a vzápětí ostrá bolest. Do očí mi vběhly slzy, tentokrát bolestí. Vylezla jsem z auta a jako největší retard jsem tam začala skákat a mávat s rukou. Nejspíš jsem doufala, že ten vzduch a můj podivný tanec zaberou. Mýlila jsem se.
Bolest neustupovala. Pořád to hrozně bolelo, ale už jsem se uklidnila a normálně si stoupla. Pár lidí okolo, co procházelo, se po mě koukaly se směsicí strachu a pobavení. Podívala jsem se na ruku a zhodnotila to. Nic jsem neviděla, ale bolelo to, takže nejspíš naraženina. Mamka vždy říkala, že naraženina bolí víc, jako zlomenina. Tak jsem předpokládala, že to zlomený opravdu nebude.

Stále jsem u auta a tiše nadávala. Na celou tuhle situaci. Kdybych mohla, zalezla bych do bezpečí matčiny náruče a už nikdy nevylezla. Ale matka byla kilometry daleko.

Dívala jsem se na dveře policejní stanice a čekala, až vyjde John. Byla jsem netrpělivá. Už jsem chtěla mít tohle všechno za sebou. Takže když John vyšel ze dveří, div jsem nenadskočila nadšením. Skoro jsem zapomněla na ten trapas v autě.
John vypadal mírně podmračený, ale když se mi podíval do obličeje, na tváři se mu rozlil okouzlující úsměv. Vyzdvihl palec na znamení vítězství. Vyhráli jsme!

Radostně jsem se rozešla k Johnovi, abych ho aspoň objala, ale nestihla jsem to. Než jsem udělala první krok, ucítila jsem ostrou bolest v hlavě. Otočila jsem a uviděla za sebou nějakého muže s kamenem v ruce. Byla na něm krev. Moje krev z hlavy. Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, muž už se napřahoval k dalšímu úderu. První rána byla špatná, tak to teď chtěl napravit.

Naštěstí moje reflexy byly rychlejší a já uhnula před úderem. Otočila jsem se k němu zády a rychle se rozběhla k Johnovi, který tam v dálce pořád stál a usmíval se. Mělo mi dojít, že něco není v pořádku, v té chvíli byl můj záchranný bod. Zaměřila jsem se jen na něj a utíkala. Rychleji jsem snad nikdy neběžela.

Muž za mnou byl nejspíš dost překvapený. Než se za mnou stihl rozběhnout, měla jsem slušný náskok. Ale nejspíš uměl dobře běhat, protože za chvíli jsem za sebou slyšela dupot bot a zrychlený dech. Rychle snižoval mezeru mezi námi.
Byla jsem už skoro u Johna. Měl otevřenou náruč, která byla určená pro moje bezpečí. Už jsem skoro cítila jeho mužné tělo na tom svém. Ale v posledním okamžiku na mou hlavu dopadla druhá rána kamenem. Tentokrát rána našla svůj pravý cíl a já se zhroutila. Johnovi ruce mě sice chytili těsně před dopadem na zem, ale stejně jsem si připadala jako bych spadla na beton. Už při pádu jsem omdlévala a když jsem ucítila dotyk jeho paží na mém těle, tma mě pohltila. Ještě předtím jsem však uslyšela jeho chabé omluvy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama