Žár zelených očí - 14. kapitola

9. července 2014 v 12:26 | Angela |  Žár zelených očí
Zdravím,
po tom, co jsem se k tomu konečně nenásilně dokopala dlouhé době vám přináším další kapitolu ŽZO. Doufám, že si aspoň někdo vybavuje, co se dělo před tím, i když o tom docela pochybuji. Tak aspoň doufám, že vám při názvu Žár zelených očí něco vybaví. Kapitolu jsem psala já, budu ráda, když se o jakékoliv názory podělíte v komentářích. Přeji příjemné počtení. :)

Čtrnáctá kapitola

Pokoj byl tichý a úplně prázdný, nenacházely se v něm ani věci holek. Kdo ví, co se s nimi stalo. Posadila jsem se na úhledně ustlanou postel a oddechla si. Byl to spíše povzdech, všechno dopadlo přesně tak, jak jsem nechtěla. Nepočítala jsem s tím, že se to tolik pokazí. Přitom je to moje chyba, neměla jsem nikomu důvěřovat. Byla jsem tak hrdá na to, že se nenechám nikým zmanipulovat a potom přišel John a já udělala obrovskou chybu.

Co by se asi stalo, kdybych ho ten den nepotkala. Sice bych bloudila a trvalo by mi mnohem déle dostat se na policejní stanici, ale neměla bych za zády Chrise a jeho společníky. Pravdou je, že nebýt Johna, tak už někde umírám na dehydrataci. Neposunulo by mě to dál a neměla bych šanci zachránit děti. Byla tam studna, ale přes svoji slabost bych se nedokázala ani napít.


Proč mě tedy zachránil? Nechápu to, aby mě mohl následně zradit? Pro svůj a otcův prospěch? Z jejich rozhovoru však vím, že spolu zrovna dobré vztahy nemají. Nenávidím je, oba. A ještě víc nenávidím moji slabost. Musí existovat ještě nějaká naděje, že se odsud dostanu, pomohu ostatním dětem a zabráním všem nekalostem, které se tu dějí.

Bylo mi do pláče z té bezbrannosti a znovu se mi únavou zavíraly oči, přitom jsem cítila naději. Sice je stále menší a utíká čas, ale existuje a to jediné mě nutí pokračovat dál. Nemůžu tu jen tak sedět, právě tohle chtějí, ovládat další děti a postupně celý svět, bez toho, abych jim stále kazila plány. Proto mě tu nechají a budou se smát mé naivitě, ale opět se ohromně pletou.

Potřebuji se pořádně prospat, i když na to není vůbec vhodná chvíle a jistota, že se ještě vzbudím. V lepším případě skončím někde v mučírně, nejhůře jako robot, který přestane úplně vnímat a podrobí se rozkazům. To by pro ně byla výhra.

I přes velkou únavu se mi však nedaří usnout. Bojím se toho, co se stane. Když se mi konečně podaří upadnout do říše snů, pronásledují mě děsivé noční můry o tom, jak mé blízké rozežírá kyselina a já proti tomu nemohu nic dělat. Je docela dost možné, že se jim kvůli mně něco stane. Na to jsem dříve ani nepomyslela. Ale doufám, že to je nemožné. Nemají čas se zabývat tím, aby mě zlomili, chtějí co nejdříve ovládnout svět. I když je možná brzy napadne udělat něco, čím mě doopravdy zlikvidují.

Znovu se ocitám v lese plném nástrah, zakopávám o pařezy, prodírám se zarostlými keři a zamotávám se v obřích pavučinách. Pronásleduje mě nějaký šílenec, opět rozrazím dveře do chatky a chci proskočit oknem. Jenže okno tam není, nemám šanci uniknout.

Budím se s křikem. Se zděšením zjišťuji, že někdo klepe na dveře. Ulekaně se podívám ke dveřím a snažím se popadnout dech. Doufám, že jsem svým jekotem a převalováním nepřivolala někoho nepovolaného. Dveře se pomalu otvírají a ve stínu vejde postava, které nevidím do tváře. Osoba rozsvítí světlo a já beze slov mžourám. Ne, to přeci nemůže být on. Zírám jako smyslů zbavená a čekám.

"Ehm... Ahoj, Eliz." Nervózně se usměje.

Vstanu a bez přemýšlení mu vlepím facku. "Ty ulhanej parchante! Co tady chceš?! Jak se mi ještě opovažuješ po tom všem chodit na oči?!"

"Ale Elizabeth…" Byla to asi pěkná rána, zasyčí bolestí a mne si zraněnou tvář. Polohlasem pokračuje. "Pšt… vždyť tě všichni uslyší, nekřič tolik!"

"Co tady sakra děláš? Jdeš navštívit tatínka?" Nedokážu potlačit svůj hněv.

"Tak tys to slyšela? Prosím, nech si to vysvětlit… Musíš jít se mnou, nikdo mě zatím neviděl. Utečeme někam, kde nás někdo jen tak nenajde a já ti o všem řeknu." Jedna část mého já by se ho okamžitě chytla a utekla, ale ta druhá už mu nikdy nechce věřit.

"Johne, ale já nemám žádný důvod, který by nasvědčoval tomu, že ti mám věřit…" Zdráhám se.

"Copak nechceš vědět proč tohle všechno? Chceš tu zůstat a dovolit, aby se tě co nejdřív zbavili? Zabijí tě a nikdo jiný to tady nezachrání, bude po všem. Tohle chceš? Eliz, nemůžeme se tady dohadovat, není na to čas. Pojď se mnou, prosím." Promlouvá naléhavě a ve mně se opět něco zlomí.

Natahuje ke mně ruku a já se jí chytám. Nechávám se vést jako tehdy, kdy se mě poprvé ujmul. Musím znovu riskovat, i když mu stále nevěřím. Jdu s ním hlavně proto, abych se dozvěděla, jak to bylo. Něco mi říká, že bude hovořit pravdu. Snad.

Běžíme s rukou v ruce jak nejvíc rychle a potichu to zároveň jde. Nespala jsem moc dlouho, stále je ještě tma, ale co nejdříve se začne rozednívat. Okolí se zdá klidné, je to až podivuhodné, nikde nikdo nehlídá a všichni si nejspíš dopřávají odpočinku. Prozatím. Nevíme, kdy nás může kdokoliv objevit.

Netuším, kam má John namířeno. Snažím se tím nezatěžovat a přemýšlím, co podniknu po jeho vysvětlení. Nesmím poslouchat myšlenky, které mi říkají jak je to hloupý nápad. John se určitě spolčil se svým otcem a teď mě k němu pěkně dovede. Je přeci hodný a poslušný synáček. Ne, to by neudělal, musel mít pro tu zradu nějaký důvod.

John mě pokradmu pozoruje a zkoumá emoce, které mi přebíhají po obličeji. Stále se tváří tak zkroušeně, ví, že už mu nevěřím. Hlasitě si povzdechne a po dlouhé době opět promluví. "Za chvíli budeme na místě." Nemám k tomu co říct, a tak pouze přikývnu.

Kráčíme po neznámé lesní cestě ozářené ranním sluncem. Nedaleko protéká potůček a lze naslouchat dalším zvukům přírody. Les by působil velmi příjemně a klidně, kdybych na něj neměla tak hrozné vzpomínky, které dlouho nevymizí z mé paměti. Ocitáme se u malé chatky, která naštěstí vůbec není podobná té kdysi.

John mi z termosky nalévá kávu, snad se díky ní postavím na nohy, a vytahuje pytlík s pečivem. Jsou v něm i mé oblíbené crossianty. Divím se, jak se mu to všechno podařilo ukořistit. Smůla je, že vůbec nemám chuť k jídlu. Okamžitě po něm chci slyšet vysvětlení a při tom popíjím kávu.

John se nadechne a pustí se do líčení. "Víš, všechno to začalo poměrně dávno. Otec nikdy nebyl zlý, se mnou i s matkou vycházel dobře. Hercem samozřejmě nebyl, to bývala už roky pouze záminka k tomu, aby nikdo nezjistil, co se ve skutečnosti děje. Pracoval v kanceláři a vedl úplně normální život. Do té doby, než si začal dopisovat se záhadným panem J. D., kterého snad nikdy nikdo ani neviděl, ale můj otec se s tím musel scházet. Začal chodit pozdě domů a byl jako vyměněný, jako robot."

Odmlčí se a pokračuje. "Poslední kapkou bylo, když zmizela matka. Už ani nevím, kdo mi to pověděl, prý na ni zkoušeli různé pokusy s tou zelenou kyselinou, ale nepřežila to. Mě dali do péče babičce. Otec tvrdil, že musí na služební cestu a poté se už neukázal. Přišel, až když jsem bydlel sám a chtěl, abych mu pomáhal s jeho současnou prací. Neměl jsem zelené oči a nemohl se ze mě stát robot, takže mě později propustili s tím, že nejsem potřebný. Věděl jsem o tom, co dělají, chtěl jsem tomu zabránit, ale nevěděl jsem jak..."

"Johne, víš, co by mě tedy zajímalo? Proč jsi nic neudělal, když se za mnou hnal ten chlápek u auta? Ukazoval jsi vztyčený palec a usmíval se, proč jsi mě nevaroval? Jak to ksakru bylo?!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 9. července 2014 v 13:49 | Reagovat

Výborné pokračovanie! :D Pekne ho veru privítala, keď k nej prišiel. Teraz neviem čo si mám o tom myslieť, sakra, zamotáva sa to :D :D

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 9. července 2014 v 23:43 | Reagovat

AAA! A já si to zrovna teď nemůžu přečíst. Kruci! To snad né. Hned zítra se k tomu dostanu. KONEČNĚ JE TO TADY!!! :DDDD

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 10. července 2014 v 12:48 | Reagovat

Chjo, proč je to tak komplikovaný? Na jednu stranu bych ráda Johnovi věřila, ale na druhou ho zas strašně nesnáším za to, co udělal. Tu facku si zasloužil :-D Snad mu to holka dá pořádně vyžrat :-D

4 Abbie Abbie | Web | 10. července 2014 v 18:06 | Reagovat

Je to paráda! :) Ráda si přečtu i další díl. :) Máš talent to se musí uznat!:)

5 Callia Callia | 10. července 2014 v 22:13 | Reagovat

Úžasná kapitola! :D Mco se těším na další. :)

6 Eliza Eliza | Web | 15. července 2014 v 12:36 | Reagovat

Líbí se mi přehledně členění na odstavce, dobře se to čte a člověk si neunaví oči. Nebo mozek :D Já obvykle nemám s tím dělením takovou trpělivost xD
A když ho Eliz tak krááásně přivítala, fakt se mi to líbilo xD You just got slapped! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama