Důvody nemusí být podstatné. Proto se tentokrát nevydávám obyčejnou cestou okolo staré oprýskané bytovky, která byla mým dětstvím. Nepustím si hudbu na nejvyšší hlasitost v sluchátkách, abych se nemusela na nic jiného soustředit a nepokračuji dál po nové silnici, kde na sebe ještě kdysi dávno upozorňovala zaprášená kamenitá cesta. Vedla až k bažinám, tam jsem jednou zanechala svoji červenou rozdrbanou páskovku, jenž měla ukopnutou špičku, jak jsem prazvláštně brzdila při jízdě na koloběžce. Bažiny jako jediné zůstaly. Po čase se jim už dokážu vyhnout. Prudký kopec k našemu domu už může vzejít do ztracena...
Z neznámého důvodu si vyberu cestu okolo parku, pod stínem stromů se mi podaří zakrýt emoce. Uklidňuje mě to šero, stmívá se a na dálku nerozeznáte obličeje ostatních. Nevidíte jejich emoce, pokud zrovna neprocházíte pod rozsvícenou lampou. I tak je nevidíte. Stejně tak oni nevidí do vás.
Přála bych si být někdo jiný. Neznala bych své pocity současného já, přitom myšlenek svého jiného já bych se nezbavila. Třeba by mé druhé já tolik nepřemýšlelo. Melancholická cesta ve stínu stromů nemusí mít jenom uklidňující účinky.
S tíhou nejen školního batohu vycházím kopec, kterých je na Vysočině nespočet. Za jak dlouho by je člověk asi všechny vyšel? Trasa je kratší než obvykle, možná se víc těším na vůni černého čaje a teplo domova, než si obejít město kolem kamionu, který na té silnici stojí už taky pěkně dlouho a značky ve tvaru kosodélníku. K těm známým bažinám.
Jak směšné, přemýšlet nad množstvím ibalginu, který by vás svým způsobem zachránil. Důvody opravdu nemusí být podstatné, stejně jako smysl, který nemusíte vidět v těchto řádcích. Nebo to, jestli se v nich vůbec něco skrývá.

