Září 2014

Zaprášená cesta

20. září 2014 v 11:22 | Angela |  střípkovník
Důvody nemusí být podstatné. Proto se tentokrát nevydávám obyčejnou cestou okolo staré oprýskané bytovky, která byla mým dětstvím. Nepustím si hudbu na nejvyšší hlasitost v sluchátkách, abych se nemusela na nic jiného soustředit a nepokračuji dál po nové silnici, kde na sebe ještě kdysi dávno upozorňovala zaprášená kamenitá cesta. Vedla až k bažinám, tam jsem jednou zanechala svoji červenou rozdrbanou páskovku, jenž měla ukopnutou špičku, jak jsem prazvláštně brzdila při jízdě na koloběžce. Bažiny jako jediné zůstaly. Po čase se jim už dokážu vyhnout. Prudký kopec k našemu domu už může vzejít do ztracena...

Z neznámého důvodu si vyberu cestu okolo parku, pod stínem stromů se mi podaří zakrýt emoce. Uklidňuje mě to šero, stmívá se a na dálku nerozeznáte obličeje ostatních. Nevidíte jejich emoce, pokud zrovna neprocházíte pod rozsvícenou lampou. I tak je nevidíte. Stejně tak oni nevidí do vás.

Přála bych si být někdo jiný. Neznala bych své pocity současného já, přitom myšlenek svého jiného já bych se nezbavila. Třeba by mé druhé já tolik nepřemýšlelo. Melancholická cesta ve stínu stromů nemusí mít jenom uklidňující účinky.

S tíhou nejen školního batohu vycházím kopec, kterých je na Vysočině nespočet. Za jak dlouho by je člověk asi všechny vyšel? Trasa je kratší než obvykle, možná se víc těším na vůni černého čaje a teplo domova, než si obejít město kolem kamionu, který na té silnici stojí už taky pěkně dlouho a značky ve tvaru kosodélníku. K těm známým bažinám.

Jak směšné, přemýšlet nad množstvím ibalginu, který by vás svým způsobem zachránil. Důvody opravdu nemusí být podstatné, stejně jako smysl, který nemusíte vidět v těchto řádcích. Nebo to, jestli se v nich vůbec něco skrývá.

Bez nálady, nápadů a dostatku času

15. září 2014 v 19:28 | Angela |  Blog
Jaksi jsem doufala, že tenhle článek nakonec nebudu muset psát, ale rozhodla jsem se, že by bylo dobré napsat pár informací ohledně současné blogové ne/aktivity a dalších ne/potřebností. Asi jste zaregistrovali, že opět začala škola, tudíž nemám tolik času a ubírá mi to i na náladě. Jistě, nejsem v tom sama.

Chtěla bych se omluvit za to, že vaše blogy téměř nenavštěvuji, snad to už bude lepší, o čemž pochybuji, protože ve škole toho bude čím dál víc. Čas bych si určitě mohla udělat - ve volných chvílích komentovat vaše články a nastavovat články do zásoby na svůj blog, ale potom, co znavená dorazím domů se mi vůbec nechce a jsem úplně bez nálady.

(Podruhé) bych chtěla zdůraznit jednu věc - oblíbené blogy. Mnozí z Vás to určitě pochopí a nechci nikoho urážet nebo označovat, ale pokud to berete jinak, než já (často navštěvujete můj blog a očekáváte na tom svém stejné množství komentářů ode mě, a pro oblíbené blogy/ sb, affs máte určité pravidla), tak se omlouvám a můžete si mě ze svého seznamu klidně smazat - mrzí mě to, ale kvůli již zmíněným důvodům už nebudu tolik komentovat.

Přemýšlela jsem, že seznam oblíbených blogů úplně zruším - stačí mi bloglovin, ale nakonec to nechám být, jak to je. Dokonce jsem přemýšlela nad zrušením blogu, což je hloupost - články budou přibývat pouze s náladou a chutí, nebudu se do ničeho nutit a uvidím, jak to půjde.

Mějte se hezky a ve zdraví přežívejte školní dny,
nachlazená Angela

PS: Slibuji, že už nebudu přidávat víc informačních článků.

PPS: Měla bych se omluvit i za stručnost? To asi nebude nutné...

PPPS: Taky se omlouvám za chyby a opakování slov... Už nedokážu přemýšlet.

PPPPS: Už se nebudu omlouvat.

Hra na pravdu

13. září 2014 v 13:41 | Angela |  verše
nazelenalé obličeje
a zdi stejného odstínu
zvláštní ponurost
hry na pravdu

pod záblesky světel
vybledne ještě víc
řekni co vím
a opakuj to stále dokola
splín pravidel
vypluje na povrch

povídej
mlčím

ne na dlouho

už rozliším
co se odehrává
v mých myšlenkách

pro tuhle hru

hlava nehlava
křik
i přes slzy vím
kdo je silnější

ne na dlouho

Po prvním týdnu

7. září 2014 v 20:36 | Angela |  střípkovník
Možná jste na mě už zapomněli nebo také ne, ale chtěla jsem Vás tak trochu upozornit na to, že ještě žiju. Jak nečekané. Stydět bych měla já, za tenhle týden jsem si na blog téměř nevzpomněla, teprve až o víkendu jsem se začala ptát, jak se asi všichni máte a co nového na blogu najdu.

Už jsem to nejspíš někde psala, od středy do pátku jsem byla na adapťáku - uteklo to docela rychle, a navzdory tomu, že se mi tak fakt vůbec nechtělo a bála jsem se, že nezapadnu, jsem byla opravdu mile překvapená. Mám pocit, že svoji novou třídu znám lépe za tři dny, než bývalou za celých devět let.