Březen 2015

Recenze - Všude manžel o dvou kůrkách

23. března 2015 v 20:12 | Angela |  o knihách

Autorka: Alena Jakoubková
Nakladatelství: Moba, 2015
Počet stran: 219

Anotace

No co, snad se zase tolik nestalo... brání se Michal výčitkám své ženy Isabely. Má na mysli, že nakazit manželku nemocí, o které se ve slušné společnosti nemluví, není důvod k rozvodu. Isabelu jeho postoj rozzuří a rozhodne se, že se pomstí. Chce dát manželovi ochutnat jeho vlastní medicínu a začne si domů vodit jednoho milence za druhým. Její metoda je úspěšná a navíc docela zábavná. Isabela zjišťuje, že "sbalit chlapa" je maličkost, když od něj neočekáváte nic jiného než trochu sexu.

Autorka

Alena Jakoubková píšící též pod pseudonymy Anita Pilar a Aliena de Longhe, je autorkou deseti knih, jedenáctá je připravena k vydání a na dvanácté usilovně pracuje. Povoláním je literární redaktorka,k vydání připravuje zejména publikace o umění a historii. První kniha jí vyšla v roce 1999; ačkoli si vždy přála psát romány, osud jí z počátku přihrával jiné žánry. Na jedné straně Ostrov ve znamení tygra a draka, reportážní kniha o Tchaj-wanu, na druhé Hubnout musíš od hlavy, kniha, v níž popsala, jak se jí podařilo v padesáti letech zhubnout skoro dvacet kilo - a váhu si udržet. Svou tvorbou záměrně oslovuje ženy. Chce jim okořenit život romantikou a nabídnout oddechové čtení bez krve a násilí.


Oči

7. března 2015 v 0:14 | Angela |  verše
Dnes se mi náhodou podařilo vyštrachat jednu krátkou kraťoučkou básničku(spíše myšlenku) psanou v lednu. Sama nevím, co k ní říct, ani co si myslet. Je docela zvláštní, tak jsem zvědavá, jak se vám bude líbit. Před chvílí jsem také zkoušela začít psát povídku - tentokrát nebyl problém v nápadu, jak to většinou bývá, ale postupně jsem se zamotala a psala úplně o ničem něčem jiném, než jsem chtěla. Múza mi poslední dobou nehraje do karet.

Oči

Tvoje oči
na mě mrkají
ze všech stran.

Modré
jako jez
mění barvu
v nedobytnou
šeď.

Mrkají,
i když jsem sám.

První návštěva kurzu psaní...

3. března 2015 v 19:18 | Angela |  střípkovník
Dneska nemám svůj den. Jakmile se už v úterý podobám zombíkovi a stěží udržuji oči otevřené, nemá to smysl. Poslední dobou chodím pozdě spát, protože zaboha nemůžu usnout dřív, než někdy po jedenáctý. A těch necelých sedm hodin je pro mě žalostně málo. Ve škole jsem se dozvěděla, že do konce školního roku nejspíš propadnu z chemie, ale to je ještě daleko, tak proč se tím zabývat, že...

Probudila jsem se teprve na kurzu tvůrčího psaní, který jsem měla čest navštívit. Docela jsem se bála, hlavně toho, že budu muset nahlas číst své výtvory - ale později jsem to přeci jenom překonala a byly to příjemně strávené necelé dvě hodiny. V rámci soutěže Skrytá paměť Moravy a tématu Všude dobře... jsme si vyzkoušeli pár literárních cvičení vztahující se na náš domov.

Bylo to velmi zajímavé a inspirující, líbilo se mi popisování oblíbeného místa, které nám připomíná domov - nebyla bych to já, kdybych si nevybrala les. Měli jsme napsat tři odstavce, první z pohledu obyvatele daného místa (v mém případě šlo o pavouka), druhý z pohledu externisty a třetí z pohledu neživé věci (vybrala jsem si kamínek).

Také jsme měli popsat všední situaci ranního vstávání a následně jej přepsat podle zadaného úkolu (odborně, zoologicky). Poštěstilo se mi psát v barvách. Hned mi přistála na mysli Zlodějka knih, ve které se autor s barvami pěkně poeticky vyřádil.

V černé tmě se rozezvonil budík. Otevřela jsem oči a spatřila první šedivé barvy rána. Po vypnutí otravného zvuku jsem znovu ulehla do temnoty postele a čekala na vyzvánění mobilu.
Celý dům byl zahalen do nevýrazných odstínů béžové. Až po zavření vchodových dveří a nastoupení do autobusu jsem spatřila nádherné barvy východu Slunce. Oranžová záře je teprve známkou nového dne.

Když jsem se ve škole dozvěděla, že se bude tento kurz konat, ani chvíli jsem neváhala a musela se přihlásit. Svého rozhodnutí rozhodně nelituji, byla to skvělá nová zkušenost a bavila jsem se. Jen škoda, že bylo tak málo času. Veškerá cvičení jsem úplně nedokončila, jelikož jsem opravdu nestíhala, a jak moc dobře vím, měla jsem problém s tím psát na povel. Ráda si psaní déle rozmýšlím, v takové rychlosti jsem nedokázala hledat správná slova a nic kloudného se mi nedařilo sepsat.

Do školy jsem se vrátila na poslední hodinu a s úsměvem ze zážitků z kurzu jsem opět usnula.