Přestože se mi v hlavě proháněla spousta myšlenek, v poslední době se mi nedařilo nic kloudného vytvořit. Dopadlo to tak, že jsem vzala tužku a celý neuspořádaný vír hodila do volných veršů. Sama nevím, co si o tom myslet, což vlastně není nic nového. Chtěla bych jen dodat, že je úplně v pořádku, pokud vám to bude připadat nesmyslné a zmatené, protože tak jsem se v dané chvíli cítila. Neschopna uvažovat a chytit se správného konce, plná rozporu. Ačkoliv báseň může působit depresivně, zároveň jsem si připadala šťastná.
padám
se snahou
chytit naději,
která odlétá
v záplavě
kouřových
mraků
zebrovaná panda
stojí na náměstí
přechází ze
strany na stranu
před děsivým
shlukem
mluví na ni
a všechno dává
smysl
nebo taky nic
černé brýle
nevidí, co
ztrácí mezi
šedými oblaky
jsem tady
nebo taky ne
černá a bílá
toužím
po barvách
cítím se
na nohou
ležím a
natahuju
ruce
dva klauni
a každý sám
topí se
ve víru
na zádech
mráz
potichu zavři
dveře
hlavně ať
neskřípou
nahlas


je taková zajímavá..mám z ní smíšené pocity :)