Jsem zpátky. Ne v realitě nebo při smyslech, na to jsem poměrně dost mimo. Nápady a události opět létají všude kolem, že se nestíhám ani otáčet a pod rukama mi všechno mizí v dalekém nevratném nedohlednu. Znovu jsem se neozvala aspoň měsíc, dodat k tomu můžu akorát to, že mě to mrzí. Nechtělo se mi nic dělat, s náladami jsem na tom jako na horské dráze, jednou nemá nic cenu a pak z ničeho nic vidím spoustu věcí duhově. Nejvíc mě snad děsí prázdnotná rovina.
Zcela náhodou se mi dnes vrátil notebook z opravny (další důvod, proč jsem tedy nemohla psát - jedině u babičky, ale zase jsem ji nechtěla neustále otravovat), tudíž by už to opravdu mohlo být lepší s aktivitou (i když...). Za posledních pár let mám nejvíce nabité léto, začátek prázdnin jsem trávila hodně venku a 24. 7. jsem odjela s příbuznými do Chorvatska, kde bylo opravdu nádherně, mám v plánu ještě samostatný článek doplněný fotografiemi.
Velice mě potěšilo, když se mi ke konci dovolené ozvali z jedné firmy, kde jsem se před odjezdem byla ptát na brigádu, že bych mohla 11. 8. nastoupit. Zatím jsem absolvovala čtyři dny a povím vám, že mi to dává opravdu zabrat a nestíhám splnit normu vyrobených kusů, ale snad se to zlepší. Připadám si jako nějaká zombie fretka, došla jsem k poznání, že mě nezabije to příšerné vedro, ale ranní vstávání. Je to nejspíš jen o zvyku, pořád u mě přetrvává radost z první "opravdové" získané brigády.
Mám opravdu tolik plánů na recenze a články, ale chybí mi energie, nejradši bych si po příchodu domů z práce lehla a spala. Ve dne se mi usíná dobře, v noci je to velký problém, pak jsem nevyspalá a projevuje se u mě zombiefretkový syndrom. Zdá se mi, že u čtení jsem letos na mé poměry taky moc nezahálela, námětů na recenze je pěkná hromada. Možná se mi nakonec povede navýšit knižní výzvu ze 40 na 50 knih.
V záloze mám i pár básní, které jsem si začala zapisovat do sešitu s tvrdými deskami, mám jich v plánu přepsat víc, abych je měla pohromadě nejen na blogu. Mám pro takové sešitky a bločky asi opravdu úchylku. Další slouží povídkám (ano, je poloprázdný), je to docela i smutné, když se podívám do bloku, kam jsem psala před dvěma roky, je popsaný a nemá jediné prázdné místo a dnes... Měla bych se stydět. Už někdy koncem února jsem si do dalšího skvělého sešitu začala psát deník, pomáhá mi to uspořádat myšlenky a popsala jsem ho pro změnu skoro celý.
Prozatím to ode mě bude všechno, ve zbývajících dnech prázdnin se vážně vynasnažím něco publikovat, protože až začne noční můra s krycím názvem škola (na ty lidi se ale docela těším), tak to s časem bude hodně nejisté. Další věcí, kterou jsem si o letošních prázdninách uvědomila je, že se vlastně vůbec nenudím. Když už, tak to netrvá dlouho. Klasicky doufám, že se vám daří, mějte se krásně!