Kdysi jsem do bloku napsala toto krátké cosi, co snad ani nelze považovat za povídku. Viděla bych to na úvahu. Netuším, jestli v tom uvidíte vůbec nějaký smysl a jestli ho tam vidím já. Byl to jen náhlý proud myšlenek, které potřebovaly ven...
Stály nepravidelně rozestavěné vedle sebe. Leskly se ve svitu slunce, pod kapkami deště a nechávaly na sebe usazovat vrstvy prachu. Každá byla jiná, každičký odstín šedé neznamenal nic a přesto ve mě zanechával vzpomínku.
Nesnažím se upadnout do zapomnění, ani já, ani žádná z mých potulných myšlenek. Nejspíš to tak působí, což se dá pochopit, vzhledem k tomu, že i tahle možnost mi několikrát proběhla hlavou. Chtělo to načerpat chuť, inspiraci, energii? Kdo ví, čekala jsem, až budu mít pocit, že je ta správná chvíle pro další výkřik do tmy - světla.
Zelenooká, shrbená karikatura plná protikladů, mimo, zemšťan, milovnice knih, hudby, přírody, kávy a čajoven. Trochu píše, trochu fotí, ztrácí se v nočních dýmech, verších, neverších i v dalším umění.