27. ledna 2016 v 10:15 | Angela
|
Kdysi jsem do bloku napsala toto krátké cosi, co snad ani nelze považovat za povídku. Viděla bych to na úvahu. Netuším, jestli v tom uvidíte vůbec nějaký smysl a jestli ho tam vidím já. Byl to jen náhlý proud myšlenek, které potřebovaly ven...
Stály nepravidelně rozestavěné vedle sebe. Leskly se ve svitu slunce, pod kapkami deště a nechávaly na sebe usazovat vrstvy prachu. Každá byla jiná, každičký odstín šedé neznamenal nic a přesto ve mě zanechával vzpomínku.
Kolik lidí tudy asi prošlo, které z nich jsem znala aspoň od pohledu a které už nikdy nespatřím. Jestlipak se porozhlédli po rozsáhlé šachovnici, mezi veškeré skuliny s hlínou a kamínky. Snad naslouchali hlasům šeptajících dlažebních kostek na náměstí. Jak ráda jsem po nich chodila.
S dnešním ránem bych zde byla schopna zanechat všechno, co mě kdy potkalo. Myšlenky a pocity pohřbím pod dlažební kostky, nezbude žádná zmínka, že jsem po nich někdy prošla. Bude se mi po něm stýskat, i po zabláceném poli, do kterého se mi už tolikrát bořily boty. Po kopci, kde den za dnem vycházelo slunce, po lesních pěšinách naplňujících moji prázdnotu.
Zamávám minulosti z okna ujíždějícího vlaku. Možná na vás budu myslet a snažit se vás vytěsnit ze své hlavy. Nikdy jsem neměla ráda změny, ale už tolikrát jsem se snažila začít s čistým štítem. Jenže člověk není jen krabice, s kterou můžete házet, jak se vám zachce. Nevysypete ji. Zůstáváte uvězněni a musíte žít s tím, co máte. Narodíte se, učíte se žít, a potom zemřete. Není v tom nic víc, nic míň. Člověk je zvláštní tvor. Celý život si můžete zorganizovat podle sebe. Jen zbabělci nasednou do vlaku a nechají vše uplynout? Možná jsou jediní s rozumem a mají největší odvahu. Obyčejní lidé se bojí i zbabělosti, nemají cit ztracených poutníků.
STRAŠNĚ MOC PROSÍM! Dáš "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
moc díky!!
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head
(podmínka je přihlášení na facebook)