8. ledna 2017 v 22:04 | Angela
|
Autor: Sacha Sperling
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2011 (or. 2009)
Počet stran: 224
Anotace
Vypravěčem debutového románu je čtrnáctiletý Saša, který pochází z bohaté rodiny, vyrostl v dobré pařížské čtvrti a chodí do 3. ročníku lycea: prožívá věk, kdy se hraje o všechno, kdy člověk neví, k čemu tu je a co by chtěl dělat. Setkání s bláznivým Augustinem je signálem k činu - společně experimentují až na hranici smrti, jen aby se přesvědčili, že žijí. Mladý francouzský autor je považován za talent desetiletí.
Svým způsobem mám ráda knihy týkají se osudů lidí, kteří mají zkušenosti s drogami, popisují své kroky, motivy a vystihují nálady svého života. Právě proto mě zaujal i tento podobně vyhlížející příběh. Ať už jsem očekávala něco trochu jiného nebo ne, byla jsem překvapena a potěšena, že jsem se po krátkém románu rozhodla sáhnout.
Ticho je neúnosné, když na někoho čekáte a víte určitě, že nepřijde, anebo ne doopravdy.
Hlavní postava, Saša zpočátku dobře vychází se svou matkou a ve škole si vede průměrně. Když se seznámí s Augustinem, náhle poznává jiné priority, než doposud. Chce se vymanit ze stereotypnního způsobu žití, převážně si užívat a tolik nehledět na povinnosti, které se od něj očekávájí. Zhoršují se mu i vztahy s rodiči (k otci si kvůli rozvodu nikdy nenašel cestu) a nevlastními sourozenci, není mu to ovšem tolik lhostejné, jak se může zdát.
Samota se pomalu zhmotňuje. Má tvář, kouká ti rovnou do žaludku.
Líbilo se mi, jakým způsobem byly vyjadřované jeho emoce a vniřní zmatek, přímo z první ruky jsme mohli pozorovat jeho boj se sebou samotným. V jedné chvíli se cítil vyrovnaně, v dalších byl zmatený a náladový, ztrácel se sám v sobě a jenom proplouval, nepřemýšlel, co by mohlo být dál. Vzhledem k jeho věku (na kterém to samozřejmě nemusí plně záviset) přemýšlel v určitých situacích naivně, zato mnohdy vyspěle uvažoval o lidských vztazích a cestách.
Chtěl bych se zbavit potřeby spánku. Ztratit se, ztratit se tisíckrát a vždycky se zase znovu najít. Až jednou vyrostu, budu nejistý. Možná, že právě tak získá člověk nesmrtelnost.
Atmosféra stylu psaní na mé smysli působila kouzelně, hra se slovy svou jednoduchostí vytvářela příjemný dojem a přitom surový, autor dokázal poutavě popsat Sašovy myšlenky, které byly proloženny také zajímavými odstavci, které většinou poukazovali na minulost a objevovali se v nich střípky, které mu utkvěli v paměti. Ocenit jsem dokázala i zaměření se na vývoj vztahu mezi Sašou a Sebastianem a příčinu toho, kam to dospělo nakonec.
Dospět znamená přiznat si, že není kam utéct, že příběhy jsou krátké a bezvýznamné, ale z nepochopitelných důvodů v nás zanechávají stopy. Dospět znamená přiznat si, že neexistuje žádné jiné místo, než tady. Dospět znamená připustit, že umřeme, nebo ne?
Jistě se naskytlo několik momentů, kdy jsem se na krátkou chvíli nudila, jelikož je to vlastně takový dnes pomalu běžně dějící se příběh a jakmile se vytratí atmosféra, tak ději něco schází. Některému čtenáři by možná mohla lézt hlavní postava Saši na nervy svým dokola opakujícím se chováním, ale mě byl svými chybami sympatický a s mnohými pocity a myšlenkami jsem se dokázala ztotožnit a určitě by se v nich našli i ostatní, ať už by pasovali do různých situací našeho života.
Ze závěru jsem si odnesla zvláštně uspokojící pocit vybízející k dalším myšlenkám, a to je jedině dobře. Jsem ráda, že jsem mohla knihou listovat a vstřebávat všechno to, co chválím v předchozích řádcích. Hodnotím plným počtem.
5/5
Velmi zajímavý blog