Sepisuju si myšlenky, při příležitostech pocitů výjimečnosti. Přejdou až za hranici, kdy nezůstane vůbec nic, jen maska smutku, zmatku a radosti. Za vší pravdou se skrývá, co nechci slyšet a přitom znám každé tajemství, které zmizí i s nemaskou upřímnosti. Začínám mít svůj slang a stále dokola opakuji ta stejná slova, která na počas zmizí a nahradí je hrst novotvarů.
Mám strach z toho, že mám strach. Z přílišného přemýšlení. Nad každým slovem, nad významem nevýznamnosti. Mám strach z odvrácení se od flegmatismu. A to se považuji za ateistu.