
Naše cesta směřovala k místu, které mě lákalo už od prvního pohledu - objevila jsem ho při občasném projíždění okolo kolejnic a pokaždé jsem se těšila až přijde ta správná příležitost, kdy ho konečně navštívím. Z venku vypadá budova na oko zachovale, kdyby nebylo rozbitých oken a sem tam chybějících dveří, z dálky by působila snad i využívaně.
Přibližujeme se a vnímáme opuštěnou atmosféru, se kterou do ticha promlouvá jen nedaleký vrzající strom a němé pohledy vlčích máků. To všechno jako by hromadně říkalo "Jen pojď dál..." a vyvracelo jakoukoli samotu.


