
Naše cesta směřovala k místu, které mě lákalo už od prvního pohledu - objevila jsem ho při občasném projíždění okolo kolejnic a pokaždé jsem se těšila až přijde ta správná příležitost, kdy ho konečně navštívím. Z venku vypadá budova na oko zachovale, kdyby nebylo rozbitých oken a sem tam chybějících dveří, z dálky by působila snad i využívaně.
Přibližujeme se a vnímáme opuštěnou atmosféru, se kterou do ticha promlouvá jen nedaleký vrzající strom a němé pohledy vlčích máků. To všechno jako by hromadně říkalo "Jen pojď dál..." a vyvracelo jakoukoli samotu.

Necháme se pohltit tím, co nám nabízí čas a prostor a prozkoumáváme každý kout, co nás zaujme. Stěny místností jsou pokryté špínou a kam se podíváte visí pavučiny, všude po zemi se válí krabičky od cigaret a v některých rozích jsou vyskládané prázdné lahve. Vypadá to, že v horním patře někdo přespával, ale před hodně hodně dlouhou dobou.
V nejzachovalejším stavu objevujeme kancelář, kde se pořád, kolem tři čtvrtiny stolu, povalují staré dokumenty, v rohu hnijí kusy oblečení a zdi visí kalendář s obrázky jídla z roku 2004.
Na podobných místech mi vyráží dech zvuk ptačích křídel. Stojím v prázdném osiřelém pokoji a čekám, až dovnitř rozbitými okny vletí rozezpívaní ptáci a zaplní ho ozvěnou. V okamžiku jsou pryč, ale jako by za sebou cosi zanechali. A znovu čekám...
Nejdřív jsme vůbec nevěděli k čemu mohla budova sloužit, měla jsem za to, že se jedná o opuštěnou vlakovou stanici - ovšem na boku stavby se dá rozeznat zašlý nápis Výrobna bionafty a olejů.










Článek je nádherný a dokázal mě vtáhnout do atmosféry, která tam musela panovat. Sama se po takových místech ráda procházím. Navící fotografie se hodně povedly.